Oslavy 28. října – pár dní poté

Devadesáté sedmé oslavy vzniku Československa jsou za námi. Každoroční slavnostní kladení věnců, proslovy politiků a několik demonstrací letos doplnilo i pár docela zajímavých paradoxů. 

A o nich je podle mne bezmála šestadvacet let po sametové revoluci nutné chvíli uvažovat.  

Prvním z nich je událost, která se stala na Hradčanském náměstí při kladení věnců. Skupinka demonstrantů se na místě rozhodla vyjádřit svůj nesouhlas s názory prezidenta Zemana na uprchlíky a na situaci na Ukrajině. Prý volali heslo „Ať žije Havel!“ Policisté v civilu je zadrželi a odvlekli pryč. Po „výslechu“ byli sice propuštěni, zvláštní pachuť osmdesátých let však zůstává.   

Při udělování státních vyznamenání, které živě přenášela ČT, sice k žádnému výstřelku v podobě ustrojení vyznamenaných jako minulý rok nedošlo, nicméně o to víc vzbudil pozornost jejich samotný výběr. Ten je v gesci hlavy státu, která tak může směrem k veřejnosti vysílat signály o tom, kdo a jaké profese či chování mají ve společnosti patřičný kredit a zasluhují tak státní ocenění.  Umělci, lékaři, sportovci, váleční veteráni, hrdinové a podnikatelé. Jsou to lidé, kterých si je třeba vážit a nikdo asi nemůže nic namítat. V naprosté většině případů letošní výběr osobně respektuji a uznávám. Našly se ale výjimky, u kterých výběru prezidenta moc nerozumím. 

Paradox druhý. Přemýšlím nad tím, co prezident Zeman mínil vyjádřit svým rozhodnutím udělit medaili za zásluhy člověku, který byl místopředsedou komunistické vlády ČSSR, tedy sám aktivním komunistou a který byl právě před třiceti lety za svůj výkon pro tehdejší nomenklaturu vyznamenán Řádem práce. Člověkem, který má zásluhy především o budování socialismu ve státě, jehož defektní zřízení pomáhal právě i současný prezident svým aktivním vystupováním v událostech roku 1989 demontovat. Všichni si jistě pamatují tehdy ještě trochu nesmělého inženýra z prognostického ústavu při jeho bouřlivě oslavovaném vystoupení na demonstraci na Letenské pláni.

Závěr prezidentova projevu ve Vladislavském sále přinesl ještě třetí paradox nebo spíše kouzlo nechtěného. Držitelem letošní medaile za zásluhy v oblasti umění se stal i jeden malíř a divadelní principál. Nic proti tomu. Pan prezident však jeho jmenování komentoval použitím citátu Jana Wericha, shodou okolností toho Jana Wericha, na kterého měla Státní bezpečnosti donášet jedna z dalších letošních oceněných.